A už se pomalu,ale jistě řítím dolů

Předtím než jsem onemocněla, mě do Prahy do školy vezl přítel. Bylo to super! Večer jsme šli totiž prodávat merch 100 zvířatům. Znám se s trumpetistou z té kapely, protože to je ředitel základní umělecké školy, kterou jsem navštěvovala a chodila jsem k němu na soubor.

Ve škole jsme měli takového dědouška na fyziologii. Často jsem o něm doma vyprávěla. Doufám, že si mě za to prosté oslovení nepodá... z té fyziologie jsem psala přítelovi, že na mě asi něco leze, že mě bolí kosti a svaly...nejradši bych to večer zrušila, ale počítalo se s tím a koho by Martin sháněl. Navíc (zatím) nešlo o život, tak jsem si řekla, že to vydržim a večer půjdu.

Večer jsme si skočili na výbornou vietnamskou večeři. Jako správní Češi jsme si dali polévku Pho a hlavní jídlo Bun bo nam bo. Paní prodavačka nám říkala něco o tom, že ta polévka je jako hlavní jídlo, ale mávli jsme nad tím rukou.Totálně přejedení jsme vyrazili na tramvaj a hurá prodávat.

Měla jsem v tašce věci na převlečení a Martin mě poslal se převléknout do jedné místnůstky, která se dala zamknout a byla tam sprcha. Aby nebylo málo srandy, tak když jsem si oblékala silonky, tak jsem si loktem na hlavu pustila sprchu. No, ještě, že jsem měla silonky náhradní a vlasy po čase uschnuly. No to teď bych vlasy měla suché raz dva! :D

Něco jsme večer prodali a jeli domů k přítelovi.

Ráno jsem měla nachystanou snídani. Banán s bílým jogurtem, medem a zázvorovej čaj. Pozor, na to je potřeba kuchařské umění! Mňaaam. Byla tam cítit láska. Pak mě Filip přivezl k nám domů. Prostě jsem si žila krásně a myslela jsem si,že se z toho vypotím, ale osud mi nachystal jedno velké "překvapení" a na dobu mi ten skvělej život "zastavil". Bylo mi hůř a hůř, ale snídani jsem snědla celou a to jsem si zas laicky říkala, že musím být zdravá. Taky to byla na dlouhou dobu poslední celá snídaně.