Miluju svůj život

Miluju svůj život a ráda ho žiju. Když se mě teď někdo zeptá, jak se mám, říkám: "Krásně, jsem naživu." Je to možná pro někoho samozřejmé, ale je to pravda. Zamyslete se nad tím do hloubky. Všichni většinou pokládají život za samozřejmost, ale není to tak . I to, že vidíme, slyšíme, mluvíme, cítíme, chodíme, srdce neúnavně bije a spoustu dalšího..všechno je to dar! Já jsem to opravdu poznala, až když jsem to zažila na vlastní kůži. A taky mám skvělou rodinu. Rodiče a 2 sourozence, ségru s rodinou a bráchu zatím bez rodiny .Naši za mnou jezdili každý den!! Horší by to měl někdo, kdo by rodiče neměl. Já jsem si vědoma toho, že jsem měla obrovské štěstí, v jaké rodině jsem se narodila. Tak se to muselo trochu něčím vykompenzovat, že jo.

Od malinka jsem chodila na kroužky. Začinala jsem v mateřskě školce hrát na flétnu, pak jsem chodila na zpěv, kytaru, klávesy, na soubor, samozřejmě na nauku, na keramiku, tanec, navíc na angličtinu, na tenis. Bylo toho dost, ale jsem za to hrozně ráda, protože jsem teď všestranná. Po základce jsem se dostala na gympl, měla jsem hroznou radost, i když hlavně ten první rok byl strašný a chtěla jsem dokonce přestoupit.

Chodila jsem tancovat do Besty do soutěžní třídy a několikrát jsme byli Mistři ČR ani nevím kolikrát, protože to nespočítám. Každopádně největší ůspěch byl na Mistrovství světa. Naše trenérka, když jsme odtancovaly, si šla lehnout, protože vůbec s takovým triufem nepočítala a myslela si, že to bude podobné jako vloni, kdy jsme byly 8. Byli tam Kanaďani, Američani,Švédové, Islanďani, Švýcaři a tak dále. A byly jsme 2.!! To byla úžasná zpráva.

Pak jsem se dostala na Nutriční terapii na 1.lékařskou fakultu do Prahy. Vzpomínám si, jak jsem měla strašnou radost. Procentuálně bylo mnohem těžší se tam totiž dostat než na medicímu, brali, myslím, 24 lidí.

A poslední, co musím vypíchnout, je dovolená v Keni. Byla to ta nejkrásnější dovolená. Byla jsem tam s kamarády našich. Viděli jsme tam volně třeba zebry, žirafy, buvoly, hrochy, lvy. Neskutečný.