Rychle a jistě se řítím dolů

Taťka se mnou jel v neděli na pohotovost, ze dveří zrovna vycházela Domča s maminkou, já jsem se strašně styděla, že nejsem namalovaná. Což mi teď přijde k smíchu, protože jsem se vlastně ani malovat nemusela. Když já mám všechny ty řasenky, tužky a rťenky tak ráda. Chápu, že pro někoho to jsou nesmyslný tretky, ale kdybychom byli všichni stejní, tak by na tom světě byla taková nuda. Na pohotovosti byl pan primář a dal mi nějaká antibiotika, prohlédl mě a jeli jsme domů.

Druhý den mi bylo ještě hůř, ta atb mi vůbec nezabrala, tak jsme vyrazili k mé obvodní lékařce. Ona i sestřička jsou hrozně pečlivé a celou mě pořádně prohlédly. Nezdálo se jim to ale, tak mě poslaly do nemocnice. Naši a ségra tam pracují, a tak jsem šla holky pozdravit. No jo, někdo makat musí, když taťka se mnou jezdí všude možně...Pořád jsem se zhoršovala, dokonce jsem už nemohla ani chodit. Odsud si to pamatuju sporadicky, asi známka toho, že už jsem na tom byla bídně. Taťka došel pro lehátko, abych se mohla položit. Dojeli jsme na interní příjem, kde jsem hrozně dlouho čekala, copak já, já jsem z obliga, protože si to nepamatuju, ale chudák taťka. Od rána až do odpoledne. Odtud nás poslali na interní oddělení. Než jsem se zabydlela, naši dojeli domů pro věci. Když se vrátili, taťka se zeptal sestry, jakou mám teplotu, protože jsem byla rozpálená jak kamna. Sestra řekla, že neví, že mě neměřily. Ale to se stane,že jo, že se zapomene... Tak se na to měření vrhla, přizvala si ještě kolegyni, protože v jednom se to měří blbě...znáte to. Měla jsem vysokou teplotu, tak mi daly prášek a infuzi. Tu ale nepropojily do flexy, kterou jsem měla zavedenou do žíly. No jo no, i mistr tesař se někdy utne, ještě, že tam byl taťka a zná to.